Rok ve Francii

V prvním ročníku mi do emailu přišla nabídka ze Středočeského kraje. Psalo se tam, že je možnost vycestovat do Francie a studovat tam celý jeden rok. Velice mě to nadchlo, ale když jsem si o tom zjistila bližší informace, usoudila jsem, že to přenechám jiným. Bylo to určené hlavně pro studenty gymnázií a jazykově zdatnějším.

Dva roky utekly jako voda a já mám šest měsíců studia ve Francii za sebou. Jak se to mohlo stát?

Ve druháku jsem se k myšlence vrátila, složila zkoušku DELF A2, kterou sice nepožadovali, ale ujistila mne, že francouzština je jazyk, který chci studovat. Následně jsem vykomunikovala vše potřebné nejdříve s krajem, dále s Besanconem a v neposlední řadě s budoucí školou a francouzskou hostující rodinou.

Nastalo září a s ním i můj "Rok ve Francii". Byla jsem pevně přesvědčená o své jazykové průpravě z předešlé zkoušky a měla dojem, že to nebude takový šok, jak někteří říkali. Vážně to byl jen dojem. Kdybych měla sečíst, kolik času mi zabralo překládání úkolů, otevření slovníku v hodinách a momentů, kdy nemám ponětí, co po mě ostatní chtějí, nedopočítám se.

Tím, jak je francouzština všude kolem mě, 24 hodin denně, bylo velice těžké rozeznat pokrok. Je to něco, jako když člověk roste. On sám to nevidí, ale ostatní ano. Okolo prosince mi učitelé a spolužáci začali říkat o mém zlepšení, že už se neptám desetkrát dokola a reaguji rychleji. Vždy když slyším pochvalu tohoto typu, dodá mi to kuráž a chuť studovat jazyk hlouběji.

Protože studuji na hotelovce, součástí studia je i povinná praxe. Deset týdnů rozdělených na dvě části, každá v jednom semestru. Ze začátku mi to vadilo, ale teď na tom vidím více pozitiv než negativ. Takovou možnost přeci nemá každý.

Zkušenost studia v zahraničí je k nezaplacení. Přináší to spousty zkušeností a vystoupení z komfortní zóny člověka určitě zocelí. Není to pro každého, ale pokud máte motivaci, ostatní se vždycky nějak zvládne.

Šárka Křenová