Hotelová škola Poděbrady

Hotelová škola Poděbrady

Středočeský krajAEHT

ZAHRANIČNÍ STÁŽ VE FRANCII

LE RELAIS CAMARGUAIS

      Z počátku jsem se na zahraniční stáž ve Francii velice těšila, vždyť je to naprosto skvělá zkušenost, člověk se pořádně naučí jazyk, získá akcent, získá nové známosti, vydělá si penízky… tři měsíce bez dohledu rodičů:-)! Ovšem když jsem pak seděla na svém lodním kufru s odbavenou jízdenkou do autobusu firmy Eurolines na Florenci, mé pocity se rapidně změnily. Opanovala mě mírná nervozita a strachem se mi klepala kolena. Vždyť já vlastně ani nevěděla, kam jedu, co tam budu dělat, kolik hodin budu pracovat atd. Prostě takové ty základní věci, na které si obvykle nevzpomenete, obzvláště při takovém shonu, kdy jsem si já a moje spolužačka Evča zařizovaly během jediného týdne ISIC karty, pojištění, jízdenky, výměnu peněz a spousty dalších jiných záležitostí. Co vám budu povídat, v životě jsem nezažila stresu plnější týden. Ale přejděme rovnou k samotnému příjezdu do Marseille.
      Když jsme vystoupily na jakémsi staveništi, které rozhodně připomínalo všechno jiné, jen ne autobusovou zastávku, rozhlížely jsme se po našem budoucím šéfovi. Nikdo se k nám samozřejmě nehlásil (také jsme po probdělé noci nevypadaly nijak k světu), a tak jsem začala hrabat ve svém batohu cedulku s nápisem HOTELOVÁ ŠKOLA PODĚBRADY, když v tu se najednou za námi ozval čísi hlas: „Vous êtes Katerina Kaklova et Eva Veçernikova?“
      Shodly jsme se s Evičkou, že jsme si pana Duplissyho představovaly všelijak, jenom ne jako 37letého pána s oholenou hlavou a se zlatou náušnicí v uchu. Nehledě na skutečnost, že si trochu šlapal na jazyk, tudíž se jazyková bariéra ještě mezi námi ještě více prohloubila, aspoň na počátku…
      Naše další cesta vedla do malé vesničky jménem St Laurent d’Aigouze v oblasti La Camargue. Zajímalo mě, jaké bude naše budoucí pracoviště, vzhledem k té skutečnosti, že mi paní Klumparová předem ukázala fotografie z místa našeho budoucího pobytu, nepředstavovala jsem si malou útulnou restauraci s vžitou francouzskou elegancí a s vůní levandule, ovšem skutečnost jaksi otřásla mojí připraveností více, nežli jsme očekávaly. Obrovské parkoviště pro kamiony, žlutá budova vypadající spíš jako farmářské stavení, holé stromy… přišla jsem si jako někde v pustině. Interiér mi přišel jako obrovská jídelna zařízená v kombinaci modré a žluté.
      Byly jsme seznámeny s Filipovou (tak se totiž náš šéf jmenuje) petite femme Cathy, s jejich malou týdenní holčičkou Inollou a dvěmi německými dogami Soapem a Ilkou (později jsme je pojmenovaly na Slintu a Blondýnu z Londýna).
      Stejně jako restaurace, která se skládala z hotelu, obrovského baru, terasy a místnosti pro speciální příležitostí, tak i náš malý byteček byl součástí rodinného obydlí našich patronů. Skládal se z předsíňky, ložnice a koupelny. Na počátku jsme byly nuceny spát na vrtkých přistýlkách, neměly jsme skříně, a dokonce ani dveře od záchodu, což bylo asi to největší dilema! Z okna jsme měly "nádherný" výhled na obrovskou psí boudu, tři květináče s marihuanou a na výběh s nadrženými želvičkami, prostě idyla k popukání. Naštěstí nám po dvou týdnech Fifou a Cathy nakoupili nové skříně, postele, noční stolky s lampičkami, poličky do koupelny… A DOKONCE NÁM PO MĚSÍCI POŘÍDILI I DVEŘE OD ZÁCHODA!
      Jen ty želvičky se nedali umlčet:-(
      První večer nás čekalo malé seznámení s místními štamgastmi. Ve směs se jednalo o mladé kluky v rozmezí od dvaceti do osmadvaceti let. Bohatě jsme povečeřeli s našimi vedoucími ve francouzském stylu (studený předkrm, hlavní chod, dezert a káva), ochutnali jsme místní speciality jako rouille (speciálně upravená ryba na bílé plátky vařená v rajčatovém sosu s místním výrobkem aïoli – majonéza s petrželkou a česnekem) a guardienna (hovězí maso z místního toreaux ve speciální omáčce s červeným vínem). Nezbylo mi nic jiného, než dát svému vegetariánství pápá!
      Druhý den nás čekalo seznámení se s našimi pracovními činnostmi (tato část se nám ještě zamlouvala), ale třetí den již všechno začalo naostro! Evička se každé ráno v devět hodin odklidila do kuchyně a já v deset na restauraci. Obvykle jsem vždy nejprve umyla nádobí, které po sobě zanechala Aurélie, když musela odběhnout nahoru na hotel, aby uklidila spolu s Cathy a Fifouem všechny pokoje, rovněž jsem hostům servírovala nápoje dle jejich výběru a croissanty (to byla delikatesa), kromě hotelových hostů jsem se musela rovněž postarat i o hosty zvenčí, někdy dokonce i o rezervace, když nebylo zbytí a nikdo z mých vedoucích nebyl na blízku, dále jsem sklízela snídaně a nepořádek, který Francouzi vždy nadělají. Např. mě absolutně vyvádělo z míry, jako nejsou schopni típnou cigaretu a dát ji do popelníku, poněvadž většinu nepořádku tvořily vajgly poházené po zemi – FUJ! O rozlitých nápojích a zbytcích jídla radši ani nemluvím. Každé ráno jsem připravovala mis en place (krájela bagety do košíků, džbánky s vodou a nádobky s červeným a růžovým vínem, připravovala tapas na baru – olivy, burské oříšky a slunečnicová semínka – a zalévala květiny). Sem tam po mně vyžadovala práci jako třeba: smetávat pavouky ze zastřešení, vydrhnout šatny, urovnat hráběmi terasu, jejíž zem byla pokryta kameny a prachem atd. Dopoledne pak obvykle začal servis a já jsem až do půl třetí nosila na stoly košíky s bagetami, vodu, víno dle výběru hostů, sklízela talíře se studenými předkrmy a nosila hlavní jídla a poté jsem nabízela dezerty a kávu. Do tří jsem pak uklízela záchody, zametala před barem, uklízela terasu a koutek na dezerty. Pokud se vám někdy zdaří vyjet do Francie, neberte v potaz, když vám na začátku budou říkat, že se budete o práci dělit. Mně má kolegyně Severine také věčně říkala, že jednou budu uklízet záchody já, podruhé ona. Samozřejmě jsem se úklidu toalet nezbavila celé tři měsíce! Poté jsme odpoledne měly volno od tří do sedmi hodin večer, kdy celá naše práce začala nanovo. Servis a pak opět úklid… Ve všední dny jsem končívala ve dvanáct, v sobotu obvykle v jednu. Když bych měla srovnat moji a Eviččinu práci, domnívám se, že jsem na tom evidentně byla lépe. Evička totiž pracovala v téměř padesáti stupňových vedrech, každý večer musela pracovat s koštětem, které bylo téměř dvakrát menší než ona, takže trpěla hroznými bolestmi zad, jelikož náš malý kuchař Julien, jehož jsme přejmenovaly na Žužu, si to vždy naplánoval tak, že Evičku poslal sklidit buffety, zatímco on umyl všechno nádobí a pak jí vrazil koště do ruky a odpochodoval pryč.
      Ani bych neřekla, že naším problémem bylo dorozumět se, ale spíše vztahy na pracovišti. Moje potíž spočívala v tom, že jsme byly se Severine stejně tvrdohlavé a nenechaly jsme si nic líbit, já měla pocit, že ona mě komanduje, ona si zas myslela, že já jí všechno dělám naschvál, jako třeba když jsem postříkala dveře od ledničky kyselinou místo čistícím přípravkem… A já si říkala, proč to dělá ten bílý povlak, no jo, neměli mít leštící přípravek v té samé láhvi jako kyselinu, jinak by se to nikdy bývalo nestalo.
      Žužu zase byl hrozně náladový, občas mi přišlo, že byl dokonce neupřímný. Místo aby řešil problém ohledně spolupráce s Evčou přímo s ní, tak ho radši nejdřív sdělil Severine, ta ho pak třeba o několik dní teprve řešila se samotnou Evičkou. Asi se jednalo o tu skutečnost, že náš Žužu tak "trochu" ujížděl rostlině jménem canabis! Podle jeho nálady se dalo určit, jestli si ráno zahulil nebo měl absťák.
      Co se francouzského jednání týče, chtěla bych všechny dívky upozornit, že pokud se budou chystat do Francie, a myslím si, že nejen tam, tak aby si dávaly pozor na mladé Francouze, nejednou se nám stalo, že jsme byly přímo bombardovány zájmem místní mužské populace, obzvláště když se dozvědí, že jste cizinky. Mnozí se domnívali, že slovo stážistka neznamená jen pojem pro zahraniční studentku pracující v restauraci… Mnozí došli až tak daleko, že nás téměř hodinu pronásledovali v autě celou vesnicí a pokřikovali na nás, jestli se s nimi nechceme svést. Hlavně si dejte pozor na Araby!
      S našimi vedoucími jsme prakticky žádné problémy neměly, byly k nám milí, velkorysí, ohleduplní, měli pochopení pro naše mírné problémy s francouzštinou, ale hlavně nás dokázali skvěle podpořit. Když se na tuto praxi dívám s odstupem času, uvědomuji si, že mi všichni hrozně chybí a že se navždy jakýmsi způsobem zapsali do mého života. Ať už jsem některé z nich měla více či méně radši. Během tří měsíců nás potkalo spousta nepěkných problémů, ale i mnoho krásných zážitků, ať už to byla společná volna, výlet k moři, do Nîmes, rozlučkový večírek… Zahraniční praxi, ať už ve Francii, v Řecku, v Německu nebo kdekoliv jinde může vřele všem doporučit, je to skvělá šance, jak poznat své možnosti a ozkoušet, co všechno jsme schopni dokázat.