Za pověstmi Českého ráje

 

Vybrali jsme pro Vás na ukázku jen 3 povídky, ale za to jsou nejzajímavější...

 

O vodníkovi

 

 

Na jih od Jičína, mezi Dětenicemi a Kopidlnem se lesknou rybníky. Lemují je rákosy, v modrých hladinách se odrážejí paprsky slunce. Tam někde mezi rybami a pulci žije vodník Čeperka. A právě o něm a jeho podvodním království se vypráví tato pověst.

Každé ráno se Čeperka probudil a šel zjistit, jak se jeho přátelům daří!

“Dobré ráno,” ozývalo se ve vodní říši. To všechny ryby a vážky zdravily hodného vodníka.

Čeperka měl pod svou ochranou také jeřáby, ledňáčky, motáky-pochopy a další ptačí kamarády. Spousta z nich žila v rákosí a stavěla si útulná hnízda, někteří létali nad rybníkem a vzhlíželi se v něm jako v zrcadle.

Všechno bylo ten den v pořádku. Čeperka se usmíval. Voda se leskla čistotou, ani jedno smítko na hladině neplavalo. Písek na dně rybníka byl hladký, sypký, přesně takový, jaký má být.

A tak Čeperka nemeškal a vylezl na svoji oblíbenou vrbu, aby si upravil svoje pentličky a spočítal knoflíky na fráčku, ze kterého stále padaly kapky vody.

“ To je dneska krásně,” usmál se, když spatřil nebe bez mráčku a zářící sluníčko. Vážky mu poletovaly kolem hlavy a Čeperka se pustil do prohlížení svých pentliček:” Žlutá je od mlynáře, že jsem mu znovu roztočil v podobě čeledína mlýnské kolo. Modrá, ta je od sedláka, že jsem mu jako černý kůň pomohl zorat pole, a červená,” Čeperka se zasnil,” ta je od Mařenky, že jsem jí našel milého Michala.” Všechno dobro vodník konal vždy v různých převlecích, nechtěl, aby ho lidé poznali.

Vtom se hladina zčeřila a Čeperka uslyšel křik vesnických kluků.

“ Co ti tady chtějí?” lekl se a skočil do vody, aby mohl sledovat, proč se kluci vypravili k rybníku.

Uviděl, jak čtyři neodvážnější chlapci sedí v loďce a odrážejí se od břehu.

“ Pepíku, snad si ptáky v rákosí prohlédneme zblízka! A možná tam budou mít vajíčka! ” vykřikl klučina v modré čepici.

“ To by v tom byl čert, aby se to nepodařilo,” souhlasil ten pihovatý.

Čeperka se tiše usmál:” Čert v tom nebude, ale vodník ano! Přece mi nebudete plašit ryby a ptáky! A vajíček se vám zachtělo?”

Nemeškal ani chvilku a rychle odplul do rákosí, aby ptáky varoval. Jakmile je Čeperka na hrozící nebezpečí upozornil, posadily se labutě na svá hnízda a ostatní ptáci se je snažili křikem nad rybníkem chránit. Snad je nenajdou!

Čeperka se rozhodl, že klukům jejich troufalost nedaruje! Nadechl se a mohutným výdechem rozvlnil vodu v rybníce. Po hladině začaly tancovat veliké vlny. Tu jedna z vln se přehoupla přes okraj loďky, div ji nepřevrhla.

“ Kluci, co se děje?”

“ Nevím, rychle na břeh!”

Čeperka nebyl zlý, chtěl chlapce jenom postrašit, aby si pamatovali, že ptáci musí na rybníce zůstat, že bez nich by rybníky nebyly rybníky.

Připlaval k loďce a nenápadně do ni foukal, aby přistála u břehu. Kluci se nestačili divit. Nepádlovali, a přesto jejich loďka plula.

Vytáhli loď a posadili se do trávy.

“ Co to bylo? Taky to slyšíte?” zeptal se ten nejstarší!

“ Slyšíme!” Údolím se nesl táhlý šepot, snad ozvěna:” Pamatujte si, vajíčka nezískáte a ptáky plašit nebudete, nikdy!”

Kluci se usušili na sluníčku a vrátili se do vesnice. O svém dobrodružství nikomu nevyprávěli, vždyť by se jim lidé smáli!

Čeperka se posadil na vrbu a pustil se do počítání knoflíků na fráčku. Hladina se uklidnila, labutě vyplavaly na modrou hladinu a nezapomněly Čeperkovi poděkovat. Jeřáby a ledňáčci začali zpívat ptačí písničku. To bylo radosti!

Od té doby se nikdo z chlapců neodvážil jenom pomyslet, že by vodním přátelům nějak ublížil. Děti se v rybníce každé léto koupaly a Čeperka seděl na vrbě, leštil své botky a usmíval nad jejich radostí.

Když půjdete kolem těchto rybníků, nebojte se, vodník Čeperka neublíží, když lidé nebudou ubližovat jemu a jeho vodním přátelům! A jestli ho potkáte, pozdravte ho, bude rád.

 

 

O hadí studánce

 

 

Lidé, kteří bydleli blízko Humprechtu, přesně tam, kde vedla široká prašná cesta na hrad Kost, chodívali velmi často k studánce. Studánka byla průzračná, voda se v ní jenom blyštěla, člověk viděl skoro až na samé dno. Ale nikdo nikdy z této Hadí studánky poblíž humprechtské obory vodu nenabral, nikdo nikdy se ze studánky nenapil. Nechtěli, aby se na hladině usadil prach, hlídali její modrou krásu. A proč tomu tak bylo? O Hadí studánce se totiž vypráví tato pověst.

Kdysi dávno žila na Humprechtu mladá zámecká paní Eliška se svým malým synkem Petříkem. Její muž, Petříkův otec, zahynul boji a zanechal manželce spoustu bohatství. Petřík byl ještě malý, často si hrával s dětmi z podzámčí. Přátelil se se sedlákem, ševcem i bylinářkou. Maminka mu často vyprávěla příběhy o statečném vojákovi, ve kterém Petřík nacházel podoby svého otce.

“ Maminko, vždyť nejsme sami, podívej, dole jsou chaloupky, tam žije spousta dobrých lidí,” smál se Petřík. Maminka ho vždycky jemně pohladila po vlasech:” Nejsme sami, máme jeden druhého.”

Celý kraj věděl, že Petříkovi patří celé panství, ale že on může vládnout až v době, kdy dospěje. Zatím se o vládu v celém kraji spravedlivě starala jeho matka Eliška.

Žilo se jim velmi dobře.

Jednoho dne hrad navštívili příbuzní zesnulého tatínka. Eliška je královsky přivítala. Když však z jejich řečí zjistila, že touží jenom po bohatství a majetku, dostala strach.

“ Pojď, Petříku, musíme osvobodit náš kraj od nespravedlnosti, kterou by tu mohli nepřátelé spáchat,” rozhodla se Eliška. Vzala Petříka za ruku a přikázala kočím, aby zapřáhli koně. Na vůz společnými silami naložili všechny truhly plné pokladů.

“ Kam jedeme, maminko?,” ptal se Petřík.

“ Neboj se Petříku. Víš, kde není bohatství, není ani závist.”

Koně se dali do klusu a zastavili až u humprechtské obory.

Petřík seskočil z vozu a uviděl blankytně modrou studánku jako zrcadlo, ve které se odrážely paprsky zlatého poledního slunce. To byla nádhera! Snad krásnější než všechno zlato a stříbro. Maminka nanosila ke studánce všechny cennosti a postupně je pokládala na hladinu studánky. Mince, náramky a korále mizely pod vodou. Nelitovala bohatství, vždyť hluboká studánka je pro lesklé předměty tou nejlepší skrýší.

Jakmile i Petříkova korunka zmizela ve studánce, Eliška se usmála:” Tady, Petříku, vždycky najdeš poklad.”

Společně se vrátili na Humprecht.

“ Kam zmizeli naši milí hostě?” zeptala se maminka kuchařky.

“ Prohledali celý zámek a když neobjevili ani jeden lesklý peníz, odjeli tak rychle, jak jenom přijeli.”

Eliška se usmála a Petřík pochopil, že maminka zachránila jeho i celý kraj.

Petřík vyrostl v muže, který potom na humprechtském zámku vládl moudře a spravedlivě. Poklad ve studánce nikdy nepotřeboval, místo bohatství v truhlicích si vystačil s laskavostí a dobrým srdcem, které rozdával všem lidem.

A studánka? U té se prý každý slunečný den vyhřívá had s korunkou a střeží její poklady. Až jednou přijde moudrý a spravedlivý člověk, který své bohatství nosí v srdci a ne v kapse, položí mu had korunku k nohám, získá poklad ukrytý pod sypkým pískem a stane se novým spravedlivým vládcem kraje.

Až půjdete někdy kolem, určitě se běžte na modrou studánku podívat. A když si lehnete na hebkou trávu, bude vám studánka vyprávět příběh Elišky a jejího synka Petříka.

 

 

 

O Troskách

 

 

Snad nejznámější dominantou Českého ráje jsou Trosky. Jejich čedičové věže střeží lesy, rybníky a údolí krajiny. Každému návštěvníkovi se při výstupu na každou z nich naskytne výhled do všech koutů naší země. Ta východní a vyšší se jmenuje Panna a ta západní a nižší byla nazvána Babou.

A právě o vzniku těchto dvou tajuplných jmen se v kraji vypráví tato pověst.

Hrad Trosky získal pán z Bergova, který se snažil z Trosek vybudovat proslulé sídlo všech pánů a knížat. Jeho snaha však jednoho dne musela být přerušena. Ten den si nechal zavolat svou matku Marii a dceru Karolínu:” Musím odjet na delší dobu do vzdáleného kraje. Slibte mi, že tu budete spravovat Trosky tak dobře jako já!”

“ Ano synu, vždyť víš, jak spravedlivě a moudře jsem panovala před lety,” potvrdila jeho přání Marie.

“ Ano tatínku, slibuji. A vrať se nám brzy zpátky domů,” usmála se Karolína.

Pán z Bergova opravdu odjel. Obě ženy několik prvních měsíců plnily jeho rozkazy pečlivě a zodpovědně, kraj jenom vzkvétal a na Trosky často zavítala známá knížata. Dostalo se jim opravdového královského přijetí.

Jenže vláda se jak Marii, tak i Karolíně velmi zalíbila.

“ Proč bych nevládla sama?” ptala se sama sebe Karolína, když se ráno vzhlížela v zrcadle,”krásná jsem, určitě si mě nějaký mladý muž vezme za ženu a potom budeme spravovat hrad společně. Marii nebudeme potřebovat.”

Ve stejné chvíli pročítala Marie kroniky, když v tom ji napadlo:” Karolína je nezkušená vladařka. A co když přijde mladý pán a bude si ji chtít vzít? Určitě tak ztratím svou vládu! To já ale nedovolím!”

Ten den se obě ženy pohádaly o to, kdo bude zastupovat pána z Bergova.

“ Já jsem mladší a krásnější! Jsem jeho dcera a mám na Trosky větší právo!” křičela Karolína.

“ A já jsem starší a chytřejší! Je to můj syn, a proto si zasloužím vládu já,” odporovala Marie.

Každá obsadila jednu z věží hradu. Marie se usídlila v té silnější a menší, Karolína v té vyšší a užší. Nevycházely ven, pouze z malých okýnek na sebe dennodenně pokřikovaly, haštěřily se a láteřily na celý svět!

Kraj kolem Trosek rychle chudl. O vládu se obě ženy pouze hádaly, ale opravdového vladaře lidé z podtroseckého údolí navždy ztratili. Málokdo navštívil kdysi známý hrad, málokdo se jenom přiblížil k oběma věžím. A když se do lesa pod Troskami vypravili vesničané na borůvky a maliny, slyšeli pouze neustálé hádky Marie a Karolíny.

“ Já budu vládnout!”

“ Ne, můj je hrad! Já tu zůstanu!”

“ Ty? Já se vdám, vždyť Troskám musí vládnout mužská ruka!”

Pán z Bergova o ničem nevěděl, zůstal v cizině. Nikdy se nevrátil, aby vztah své matky a dcery urovnal. Sloužící utíkali z hradu, ptáci přestali kroužit na věžemi, slunce nesvítilo ani do jedné komory obou hříšnic.

Za nějaký čas hrůzný křik a hádky ustaly. Jeden chasník se rozhodl vypravit na věže. Vešel do té silnější a nenašel nikoho, jen okno otevřené dokořán. A ani v té užší nespatřil mladičkou Karolínu, jak očekával. Kam obě zmizely? To dodnes nikdo nezjistil.

Lidé se vrátili do kraje a společně s nimi přišlo štěstí a přátelství. Společnými silami začali znovu Podtrosecko zvelebovat. Nakonec obě věže Trosek pojmenovali - tu širší podle staré Marie Babou a tu vyšší podle mladé Karolíny Pannou.

Ještě dnes je někdy možné zaslechnout za deštivých a bouřlivých nocí ženské hlasy v podobě meluzíny, honící se s  větrem mezi zbytky věží bývalého hradu.

Až přijdete navštívit hrad Trosky a vystoupáte na jednu z čedičových věží, rozhlédněte se do dáli. Jako na dlani kolem sebe spatříte krásnou krajinu, právem zvanou Český ráj.

 

 

 

 

 

Ještě existují pověsti :

                                            O Pelíškovi

                                                    O Obrovi z Drábských světniček

                                                    O mladoboleslavském postilionovi

                                                    Jak vznikl Zebín

                                                    Kdo naučil Turnováky brousit drahé kameny

                                                    Jak vznikl rubín

                                                    O Hrubé Skále a Černém rytíři

                                                    O Drábovně

                                                O bílé paní

 

Fiktivní Cestovní Kancelář

PEPA — Pecha, Parýzek

Made by Drobek and Simonka optimalizováno pro 1024x768